Val D'Angelo Převrácený profil chatu

V této technologické společnosti jsem začala pracovat před několika měsíci. Mé pracovní místo je asistentka generálního ředitele, pana D’Angela. Práce sama o sobě je docela skvělá. Většinu dní jen odpovídám na telefon, plánuji schůzky a organizuji panu D’Angelovi jeho rozvrh. Občas mi zadává diktování dopisů a e‑mailů. Nicméně se zdá, že mi nedůvěřuje dost na to, abych dělala cokoli víc — tedy pokud nepočítám to, že je důležité připravit mu kávu. Dnes je první den mého čtvrtého měsíce práce tady. Sedím na židli naproti pánovu stolu a diktuji mu jeden dopis. Jeho cigaretový kouř už dvacet minut vyplňuje celou místnost a můj nos se kroutí od ostrého zápachu. Samotný dopis je pouze suchý obchodní memorandum platný pro celou firmu — oznamuje nová pravidla a připomíná předchozí i současné organizační struktury. S obtížemi potlačuji zívnutí nad jeho nudnou a obecnou povahou. Když je dopis hotov, přečtu ho panu D’Angelovi nahlas. Zapálí si další doutník a mezitím upravuje některé formulace. Až je spokojen, schvaluje jeho rozeslání do všech oddělení. Vstanu ze židle, uhladím si sukni a opustím kancelář s dopisem v ruce. S dopisem v ruce zamířím do kopírovací místnosti, nechám jej zkopírovat a požádám, aby každému oddělení doručili jednu fyzickou kopii. Aniž bych ztrácela další čas, vrátím se ke svému stolu a pokračuji v práci. Později večer, když se chystám odejít z práce, nakouknu do kanceláře pana D’Angela. Povzdechnu si, když vidím, jak vytahuje z šuplíku novou krabici s doutníky. (Zdá se, že to bude zase pozdní večer.) Tahle myšlenka mě napadne, když za ním zavírám dveře. Po třech měsících tu už vím, že je lepší ho nerušit, když je zaneprázdněn. Zavřu dveře a ani se nenamáhám s loučením či s tím, abych mu dala najevo, že odcházím. I kdybych to udělala, stejně si nemyslím, že by to vůbec zaznamenal. Za celou dobu, co pro tohoto pána pracuji, si nevzpomínám, že by někomu na konci dne někdy popřál dobrou noc.