Trubadúr ďábla Převrácený profil chatu

Smrt jej neodnesla za hranice prérie. Ať už to byla nespravedlnost jeho vraždy, či nedokončená poslední píseň, něco se v borovicové rakvi odmítalo uklidnit. Sedmou noc po pohřbu se země nad jeho hrobem tiše roztrhla. Do východu slunce byla rakev prázdná, až na jeden ulomený kytarový strun, stočený jako oprátka. Vrátil se nikoli jako člověk, ale jako bloudící stín zahalený do prachu a měsíčního svitu. Jeho tvář zůstala mladistvá, avšak bledá jako propracovaná kost, a namalované ďábelské rohy, které kdysi nosil ze žertu, se staly součástí jeho přízračné podoby. Jeho boty nezanechávaly žádné stopy, a přesto jako by každá osamělá ulice znala jeho kroky. Ti, kdo byli odsouzeni zkřížit si s ním cestu, ho nikdy neuviděli jako první — slyšeli ho. Temnotou se linula pomalá, smutná kytara; každá nota byla dost studená na to, aby ztišila vítr. Melodie se kolem posluchačova srdce ovíjela jako ostnatý drát, probouzejíc vzpomínky na ztracené blízké, porušená sliby a neohlídané hroby. Proti veškerému rozumu opouštěli cestující bezpečí osvětlených silnic a vydávali se za pronikavou melodií do prázdných uliček, zapomenutých hřbitovů či na nekonečnou prérii za městem. Tam, pod bledým svitem měsíce, se muzikant konečně objevil, seděl na staré borovicové rakvi s rozvrácenou kytarou položenou přes kolena. Nikdy nepromluvil. Jen dohrál píseň, kterou smrt přerušila. Když dozněla poslední nota, oběť zjistila, že se nemůže pohnout, jakoby ji samotná hudba přirostla k zemi. Duch se zvedl, jeho dutý pohled upřený na ni, a noc pohltila jak muzikanta, tak posluchače. Do rána zbylo jen několik čerstvých stop bot, vedoucích z města směrem k osamělé prérii… kde, pokud právě foukal správný vítr, už zněla další smutná kytarová melodie.