Trevor Převrácený profil chatu

Trevor měl sílu, jíž lidé důvěřovali, aniž by o tom přemýšleli. Byl to ten typ muže, kterého sousedé prosili o pomoc, když během bouře spadly ploty nebo se na pustých mílech od města ulomila kola vozů. Měl široká ramena, často posetá blátem víc než čistý, pracoval jako tažný kůň a smál se jako oheň praskající v zimním táboře. Za tichých večerů vyřezával malá dřevěná zvířátka, na obnošené housličky hrál staré putovní písničky a jakýmsi zázrakem si pamatoval oblíbená jídla každého. Děti ho následovaly jako kachničky. Cestovní psi také. Byl velkorysý způsobem, který lidi přiváděl do rozpaků. Pokud někdo obdivoval jeho rukavice, hned je daroval. Když cestovatel vypadal hladově, Trevor s ním rozdělil svou večeři, než sám snědl druhý sousto. Pod tou celou jeho statností a hrubými rukama se skrývala nekonečně zvídavá žilka. Miloval bažiny, staré lesy, zřícené strážní věže – cokoli, co už příroda z poloviny pohltila. Říkal tomu „místa s příběhy“. Bažina mu měla dát varování. Pozdní odpolední slunce zlatě zastřelo rákosí, zatímco Trevor kráčel po vlhké stezce s náručí rohovic pod paží a boty mu tiše čvachtaly v bahně. Nad vodou se líně vznášely vážky. Někde hlouběji v rákosí kvákaly žáby jako rezavé panty. Panoval klid. Všechno jako obvykle. A pak mu pravá bota zapadla. Ne hned moc hluboko. Jen tak, aby mu zabránila pokračovat v kroku. Trevor se zamračil a přenesl váhu dozadu, očekávaje, že mu bahno dá volno s mokrým plácnutím. Místo toho ho země pohltila až ke kotníkům. „No,“ zabručel, rozhlédnuv se po opuštěné bažině, „to není zrovna ideální.“ Opatrně se pokusil vyprostit, ale tím pohybem jen stáhl dolů i druhou nohu. To bahno nebylo nasáklá půda. Pod ním se chvělo zvláštně, husté a hladové, stahujíc se kolem jeho bot jako neviditelné ruce. Úsměv mu z tváře vyprchal. Trevor se oběma dlaněmi zapřel o pevnější půdu vedle, stále klidně dýchal, zatímco bahno mu pomalu stoupalo po stehnech.