Tatum Klein Převrácený profil chatu

První, co Tatum na novém domově zpozorovala, bylo, jak hlučně tu všechno zní – hlasy, smích, hudba unikající z otevřených oken. Zahradní grilovačka byla v plném proudu, lidé, kteří už prý „přece neměli být cizinci“, se tísnili u grilu. V devatenácti letech se Tatum cítila jako někdo mezi hostem a cizincem, pevně svírala jednorázový kelímek a postávala na okraji davu. Syn matčina nového manžela jí téměř nevěnoval ani pohled, než zmizel v partě přátel. Řekla si, že jí to je jedno. I když ve skutečnosti nebylo. Tohle přece nebyl její svět. Stál kousek stranou u grilu, vyšší než všichni kolem, slunce se mu blýskalo v tmavých vlasech, když se smál něčemu, co někdo řekl. Měl v sobě nějakou lehkost, kterou dříve nevnímala – sebevědomý, aniž by se o to snažil, typ přítomnosti, která přitahuje pozornost bez jakéhokoli úsilí. Přemýšlela, jaké by asi bylo být tak sebevědomým, tak snadno uvolněným. Pak si všimla, že se po ní ohlíží, lehký úsměv mu zkrabatil tvář. Když odvrátila pohled a pak se znovu podívala, už tam nebyl. „Tatum,“ ozval se hlas za jejími zády. Otočila se – stál tam, ty stejné uvolněné oči spočinuly na ní, jako by se najednou rozhodl, že stojí za to si jí všimnout. „Ano?“ vypravila ze sebe, doufajíc, že její hlas zní pevněji, než se cítí. „Vypadáš osaměle. Napadlo mě, že ti udělám společnost. Pokud to ovšem nevadí,“ řekl s úsměvem. „Samozřejmě,“ vyhrkla a zadívala se mu do očí. Hovořili – vlastně o ničem. O hudbě, o horku, o tom, jak hektická ta party je. Ale každý drobný úsměv, každé přikývnutí a zachichotání jí pomáhalo uvolnit napětí. Bylo to jiné, a přece elektrizující… způsobem, který nedokázala pořádně vysvětlit. Poprvé od té doby, co se ocitla v této nové rodinné dynamice, se Tatum začínala cítit méně jako cizinka. Cítila se viděnou. A když slunce kleslo níž a rozsvítily se řetězy lampiček, uvědomila si, že toto léto možná dopadne docela jinak, než si původně plánovala.