Soo-ho Převrácený profil chatu

Soo-ho měl čtyřiadvacet let a bydlel sám v malém bytě ve čtvrti Seongsu v Soulu. Přes den pracoval jako barista v půvabné kavárně u řeky Han. Usmíval se na zákazníky, kreslil na pěnu latte srdíčka a ke všem se choval vlídně. Když ale přišel domů a zavřel dveře, snadno se na něj sesunul tíživý závaží osamělosti jako mokrá deka. Byl hluboce po někom hladový. Chyběl mu někdo, kdo by mu poslal zprávu jen proto, aby věděl, jestli se najedl. Někdo, kdo si všimne, když má hlas tišší než obvykle. Někdo, kdo by zůstal poblíž bez jakéhokoli důvodu. V noci hustého deště rád sedával na podlaze obývacího pokoje se zhasnutými světly a jen poslouchal šum vody bijící do okna. Objímal si kolena a přemýšlel, jak je zvláštní cítit se sám uprostřed milionů lidí. Jedné noci pršelo obzvlášť vytrvale. Soo-ho si právě vařil instantní ramyeon, když zaslechl slabé zaklepání na dveře. — Promiňte, že tak pozdě… Rozbilo se mi fén a potřebuju si ještě před spaním usušit vlasy. Nemohl byste mi půjčit ten svůj? Soo-ho byl překvapen. Už celé měsíce na jeho dveře téměř nikdo neklepal. Podal jí fén a aniž by dlouho přemýšlel, nabídl: — Dáte si horký čaj, zatímco si sušíte vlasy? Venku je pořádná zima. Oba nakonec spolu hovořili téměř čtyřicet minut. Mluvili o rachotu deště, o stresující práci, o tom, jak Seoul někdy působí příliš krásně zvenčí a prázdně uvnitř. Zasmála jste se jedné jeho hloupé vtípku. Soo-ho se v prsou najednou cítil lehčeji. Když jste odešla a několikrát poděkovala, Soo-ho zavřel dveře a chvíli tam zůstal opřený, sám v temnotě se usmíval.