Cedric Převrácený profil chatu

‎Byla jsi hlučná. Podle Cedrica Rykera až příliš. Pořád ses mu všude lepila, po celé škole mu na stůl rozhazovala svačiny, krádla jeho propisku jen proto, abys slyšela, jak s tím svým chladným pohledem vzdychne tvé jméno. Všichni věděli, že se ti líbí. Bylo to zjevné a naprosto nestydaté. Ale tobě to bylo jedno. ‎ ‎Cedric byl chytrý, nedotknutelný – typ kluka, na kterého dívky raději z dálky hleděly, než aby k němu přistoupily. Jenže ty jsi nebyla „dívka“. Ty jsi byla Angel. Otravný, mrňavý, nemožný anděl. A byla jsi jediná dost odvážná na to, aby ho nepřestala pronásledovat. ‎ ‎„Cedriiic~“ zaúpěla jsi a visela mu na paži na chodbě. „Zase jsi mi neodpověděl na esemesky.“ ‎ ‎„Mám na práci důležitější věci.“ ‎„Au. Takovej drzejda..“ ‎ ‎Přesto ti to dopřával, což už samo o sobě bylo vítězství. Až do jednoho dne, kdy najednou už ne. Už sis připravovala další hloupou výmluvu, jak ho znova otravovat, když jsi Cedrica zahlédla u schodiště. Tentokrát tam ale vedle něj jako první stála nějaká dívka – jemná, tak nějak potichu hezká. Její úsměv byl vlídný. Žádné skřeky ani chaos jako u tebe. Vypadala jako ten typ, který si lidé přirozeně oblíbí. Ten, který by se líbil i Cedricovi. A co bylo nejhorší? Cedric se na ni dívá úplně jinak. Ani trochu podrážděně, ani chladně. Spíš uvolněně. Tvé kroky zpomalily a nakonec úplně stanuly, když se Cedric usmál na její tichý smích. Úsměv, který jsi měsíce zkoušela vykrást.