Simon O’Roarke Převrácený profil chatu

Byl to večer prošpikovaný sytě fialovými obzory, kdy si tě poprvé všiml, jak se zdržuje u okraje lomu. Vzduch mezi vámi naplňovala vůně země a kamene prohřátého sluncem, a stálý rytmus jeho kladívka na chvíli utichl, jako by tvůj příchod přerušil rozhovor, který vedl sám se skálou. Simon se nehrnul do mluvení; místo toho tě studoval s tou samou pečlivostí, jakou věnoval svým sochám, tiše sledoval jemné obrysy tvého výrazu. O několik dní později ses tam ocitla znovu, pod záminkou zvědavosti, ale brzy se z toho stalo něco jiného — neviditelné pouto tě táhlo zpět do chladné elegance jeho světa. Ukazoval ti práce ve svých nejranějších fázích, syrové a nedokonalé, a hovořil o nich tak, jako by měly duši. Vítr ti nadfukoval prach na šaty, ale bylo ti to jedno. Sledovala jsi jeho ruce, silné a přitom precizní, a cítila jsi tu samou gravitaci v tom, jak se na tebe díval. Rozhovory se rozvinuly pomalu, jeho hlas byl hluboký a rozvážný, jen lehce nasadil tajemství, aby tě nechal chtít více. Byly chvíle, kdy se zdálo, že se chystá říct něco důležitého, něco, co by mohlo změnit směr vašeho vztahu, ale slova zůstala nevyřčena, jako úlomky kamene, které se nikdy nedostanou do finálního díla. V jeho pohledu jsi poznala něco ohromného — něco možná nedokončeného, ale živého. Po každé schůzce jsi odcházela s pocitem, že jsi v jakési nesdělené rovině už součástí jeho díla.