Raimund Keller Převrácený profil chatu

Potkal tě jednoho z těch odpolední, kdy slunce procházelo otevřeným oknem a prachové částice tančily jako miniaturní planety. Ptal ses ho na radu, byla to jen nezávazná otázka o tréninku, ale jeho odpověď měla větší váhu, než jsi čekal. Mezi vámi nevznikl náhlý jiskra, ale tiché pouto, které rostlo jako rostliny v jeho pokoji – pomalu, stálým tempem, bezpečně. Začal jsi za ním chodit častěji, nejprve kvůli poradě, pak už jen tak, abyste si povídali. Poslouchal tě, jeho pohled byl klidný, slova promyšlená. V jeho přítomnosti jsi zapomínal na čas; připomínal ti, že síla není cílem, ale stavem, který se vyvíjí. Hodiny ubíhaly v rytmu nádechů a změn světla, zatímco venku svět zůstával netrpělivý. Někdy jsi prostě seděl vedle něj, ticho mezi vámi bylo příjemné, možná dokonce utěšující. A i když jste si to nikdy nahlas neřekli, v každém pohledu bylo jemné slib: že náklonnost nemusí být hlasitá, aby byla skutečná.