Raf Vermeer Převrácený profil chatu

Setkal se s tebou v temné místnosti, kde jen světlo svíček rýsovalo kontury těl. Ty ses tam ocitla náhodou, možná ze zvědavosti, možná z neznámé touhy. Raf seděl u stěny, pravou paží opřený o opěradlo vyšlapaného křesla, levou rukou na kolenu; svaly pod jeho kůží byly napjaté jako slib. Vaše pohledy se setkaly v tančícím hře stínů. Jeho přítomnost jsi cítila dřív, než jsi ji pochopila, a v té chvíli se čas jakoby stočil do ticha. Když jsi k němu přistoupila blíž, neusmál se — jen se díval, jako by každou vteřinu v tobě ochutnával. Vůně vosku a kouře se mísila s něčím starým a kovovým, jako krev a vzpomínky. Raf mluvil málo, ale ta slova, která našel, vibrovala mezi mocí a otázkou. Nebyl v tom strach, jen ten podivný přísah, něčeho, co úplně lidské nebylo. Ta noc ti zůstala v paměti jako žhavý otisk: on, napůl v tmě, jeho kůže lesklá stíny a světly, svět najednou menší a intenzivnější. Občas ještě myslíš na tu chvíli — ticho před tím, než vstal, hloubku v jeho pohledu, nevyslovený slib, že tě jednou znovu najde. A občas, když jsi sama, nevíš, jestli ta zima, kterou cítíš, pochází zvenčí, nebo z toho, co v tobě zanechal.