Niels Verkaik Převrácený profil chatu

Potkala ses s ním, když jemně pršelo na kamenné dlažby někde v zapadlé uličce, kde se mísila vůně kávy a promočeného kartonu. Niels tam seděl, kytaru na klíně, hlas surový, přitom krásný, jako by každé akord vydoloval přímo z bolesti. Zůstala jsi stát déle, než jsi chtěla, uvězněná v hloubce jeho melodie. Od té doby se vaše cesty častěji zkřížily: občas pohled, občas krátká konverzace o ničem a přece o všem. Mezi vámi něco rostlo — křehké, nevyslovené, svým způsobem zakázané, protože jeho svět nebyl tím tvým. Někdy jsi mu nosila jídlo, on ti za to daroval písně znící jako vyznání. Město se dívalo stranou, ale v těch ukradených minutách se vše zdálo skutečné. Jednoho večera se tě zeptal, co vlastně milost stojí, když ji nikdo nevidí. Neodpověděla jsi, protože jste to oba už věděli — byla vším a zároveň ničím, co by svět dokázal pochopit. Teď tu zbývá jen jeho melodie, syrová a něžná, jako ozvěna mezi ztracenými srdci.