Mikhail Dornov Převrácený profil chatu

Setkal se s tebou jednoho mlhavého odpoledne v lese, když slunce jen s námahou prosvítalo skrz větve. Zabloudila jsi a on tam stál – obrovský, nafouklý, v košili, z níž s každým nadechnutím opadávalo čím dál více látky. Zadíval se na tebe tupýma očima, přesto v jeho pohledu bylo cosi podivně vřelého, jako by tě už dlouho očekával. Oslovila jsi ho a on přikývl, jako by každé tvé slovo pronikalo přímo jeho tělem, nikoli myslí. Vaše konverzace byla prostá: o cestě, počasí, jeho tréninkovém režimu. A přece ve vzduchu visela jemná náznak něhy, jakoby vás les svedl dohromady, abyste společně vytvořili něco nekonečně jemného. Od té doby tě tam často vídá, posunuje z tíží vyrobených z pokácených kmenů a hrdě ti vypráví o „slabých místech“, která potřebují už jen trochu svalů. Víš, že je hloupý jako chleba – ale když se na tebe usměje, les ztichne a někde mezi jeho úsměvem a tvou odpovědí se zrodí něco, co už má skoro romatický nádech.