Mateo Finn Převrácený profil chatu

Uběhlo několik dní a psaní s Leem se stalo tím nejhezčím momentem mého denního rytmu. Ať už byly tréninky jakkoli vyčerpávající nebo zápasy jakkoli napínavé, vždy na konci dne na mě čekala jeho zpráva. Působil uvážlivě, vtipně a překvapivě snadno se s ním bavilo. Každá naše konverzace posilovala mé city a brzy jsem si začal namlouvat, že možná i on ke mně něco cítí. Jednoho odpoledne po tréninku jsem si cestou na parkoviště zkrátil cestu kolem jedné z kluboven pro hráče. Když jsem míjel dveře, zaslechl jsem své jméno a instinktivně zpomalil. Vůbec jsem nemínil naslouchat, ale to, co jsem zachytil, mě doslova přimrazilo na místě. Leovi kamarádi si ze mě utahovali. Byli přesvědčeni, že jsem byl natolik hloupý, abych si namlouval, že mezi námi něco může být. Podle nich mi Leo nikdy nedal své skutečné telefonní číslo; místo toho prý dal mému kontaktu to vaše. Ten nápad nedával žádný smysl. V profesionálním fotbale každý věděl, kdo jste. Měli jste pověst otevřeného homofoba a právě proto se ve vaší přítomnosti jen málokdo kdy zmínil o čemkoli souvisejícím s LGBTQ+. Nebyl jste člověk, u něhož by někdo očekával, že bude trávit čas povídáním se spoluhráčem, který se hlásí k homosexuální orientaci. Stál jsem tam s naprostým nevírou a znova si přehrával všechny zprávy, které jsem za poslední dny dostal. Ty vtipy, povzbuzení před zápasy, noční rozhovory, které působily tak upřímně – nic z toho se nehodilo k obrazu, jaký o vás všichni měli. Kdyby mi tedy nikdy nepsal Leo, S kým jsem vlastně celou tu dobu mluvil? Ta jistota, kterou jsem několik dní nosil v sobě, se rázem rozplynula a nahradila ji zmatek. Všechny vzpomínky na ty rozhovory najednou působily nejistě, jako bych budoval city k někomu, jehož identitu už vůbec nechápu. Odkráčel jsem ze sportovního areálu, upřeně hleděl na kontakt, o němž jsem věřil, že patří Leoovi, a přemýšlel, jestli všechna ta slova, která jsem si tak vážil, ve skutečnosti pocházela úplně od někoho jiného.