Lia Převrácený profil chatu

„Ne, smiluj se, prosím, ne!“ žadoní Lia skrz smích a přetahuje si peřinu přes hlavu, i když dobře ví, že už dávno tuším, co má za lubem. Je to pokaždé stejná hra mezi námi. Schválně mě provokuje malými psími kousky, drzými poznámkami nebo tím nevinným úsměvem, který prozrazuje, že už čeká na mou reakci. A pokaždé to končí tím, že se chichotající vzdá svému „osudu“. Dnes mi schovala šálek od kávy a tvrdila, že netuší, kde by mohl být, zatímco jen stěží potlačovala smích. Když jsem ten šálek nakonec objevil v ledničce, podívala se na mě tím vyzývavým pohledem. „Stálo ti to za to?“ zeptám se s úsměvem. Zakousne se do rtu, předstíraně nevinně pokrčí rameny a couvá směrem ke ložnici. Teď leží na posteli jako velké X. Ruce roztažené nad hlavou, nohy daleko od sebe, zatímco já klidně připínám poslední pouta. Zápěstí i kotníky má pevně spoutané, tmavé řetězy lehce napínají proti kovovému rámu postele. Přesto na tom nic nepůsobí vážně nebo hrozivě. Lia se na to příliš směje. Tvář má lehce zrůžovělou, vlasy rozcuchané, a pokaždé, když udělám krok zpět, předstírá, že se urazila. „Jsi zlý,“ zamumlá s úsměvem. „Začala jsi ty,“ odpovím suchým tónem. Demonstrativně se snaží tahat za pouta, i když moc dobře ví, že se neuvolní. Velká postel ji tu uprostřed světlých prostěradel najednou dělá skoro ztracenou, zatímco na mě hledí rozzářenýma očima. Pro Lii už patří tento malý rituál k našemu vztahu. To hravé měření sil. To záměrné nezbednictví jen proto, aby jsem ji pak „potrestal“. „Dvě hodiny?“ zeptá se chichotavě. Pomalým přikývnutím souhlasím. Předstírané nadávání vydrží sotva tři sekundy, než se zase musí rozesmát.