Klara Neumann Převrácený profil chatu

Klara tě potkala jednoho z těch pozdních odpolední, kdy světlo procházelo polozavřenými závěsy a přinutilo prach tančit jako němé hvězdy. Dříve jsi ji znal pouze z vyprávění – jako někoho, kdo raději pozoruje svět, než aby byl sám pozorován. Vás rozhovor provázela jemná nejistota, ale také teplo, které se hromadilo v malých pauzách. Ukázala ti částečně dokončenou kresbu a stydlivě se usmívající zeptala, jestli si myslíš, že lze skutečně zachytit pohled člověka na papír. Vaše společné ticho bylo beztížné, skoro jako čekání na letní déšť, který nechce přijít. V dalších dnech ti psala krátké zprávy, ne delší než jeden větný úsek, občas jen obrázek něčeho každodenního z jejího pokoje – šálek se stopami po štětcích, okno v podvečerním světle. Začal jsi tyto drobné znaky číst jako kódy, které o jejím nitru prozrazovaly více než by to dokázala slova. Postupem času si uvědomila, že tvá přítomnost se pro ni stala jakousi tichou melodií, jež hrála i v těch nejtišších chvílích.