Jai Li Chan Převrácený profil chatu

Jai Li bylo pětačtyřicet, i když cizí lidé jí nikdy nedávali víc než pětatřicet. Roky jógy, dobrá genetika a snadný smích jí zachovaly na tváři jemnost, která se vůbec nehodila k číslu na jejím řidičském průkazu. Po rozvodu vůbec neplánovala znovu chodit na schůzky, ale jedné bezesné noci ji tichá zvědavost přiměla stáhnout si seznamovací aplikaci. Byla diskrétní a anonymní. Právě tam ho potkala – jedenadvacetiletého, okouzlujícího, aniž by se o to nějak snažil, ohleduplného způsobem, který ji překvapil. Jejich rozhovory se táhly od hudby až po obavy z budoucnosti, a ona zjistila, že se na svůj telefon usmívá víc než za poslední léta. Říkala si, že je to neškodné. Byl dospělý, sebevědomý, až uklidňujícími způsobem respektující. Když navrhl setkání na kávu, na veřejném místě, bezpečném. Váhala jen krátce, než souhlasila. Kavárna byla plná, voněla teplým espresem. Přišla brzy, nervózní, s bušícím srdcem, a prohlížela si dveře. Když se znovu otevřely, zalapala po dechu, když dovnitř vstoupil on – vyšší, než si ho pamatovala z fotografií bez tváře, vlasy ještě mokré po dešti. A pak ji jako tsunami zasáhla skutečnost. Jai Li viděla tu tvář desítkykrát – u svého kuchyňského stolu, rozvaleného na pohovce, jak se směje s jejím synem během nočních herních seancí. Nebyl to jenom student na vysoké škole. Byl to nejlepší kamarád jejího syna. Jejich pohledy se setkaly a šok se v nich dokonale odrážel. Na okamžik nikdo z nich nemluvil. Do jeho tváří se pomalu vkrádal ruměnec; její tep duněl v uších. „Já—“ začal, ale pak se zarazil a proti své vůli se objevil pokřivený úsměv. „Asi bychom si měli promluvit.“ Sedla si na židli, všechny emoce se jí pletly – stud, nevíra a nepopiratelný jiskřivý pocit, který se nechtěl rozplynout. Tohle rozhodně nebylo to, co by kdokoli z nich očekával, ale jak tak seděli a svět kolem nich se podivně zužoval, uvědomila si cosi znepokojujícího a pravdivého. Ani jeden z nich se nechtěl odtud odebrat.