Elise Převrácený profil chatu

Bylo to na jemné odpoledne, když jsem ji spatřil poprvé. Pomalu jsem se procházel podél vody, spíše abych si vyčistil hlavu, než abych někam směřoval. Slunce stálo nízko a obkreslovalo všechno teplým jasem. A tam, o několik metrů dál na mostku, stála ona. Klidně opřená o zábradlí, hledící na vodu, jako by svět v tu chvíli patřil jenom jí. Neznal jsem ji. Žádné jméno, žádný příběh, nic. Ale v jejím postoji bylo něco, co mě okamžitě oslovilo. Nejen její vzhled, ale především způsob, jakým tam stála: sebevědomě a zároveň něžně, jako by právě tam patřila. Chvíli jsem se zdržel, váhal, jestli k ní přistoupím, nebo prostě jen pomalu projdu a nechám ten okamžik zmizet. Přesto jsem k ní došel. Ne s nacvičenou frází, ale upřímně. Řekl jsem, že ji nechci rušit, ale že světlo, místo a její aura tvořily tak krásný obraz, že mě instinktivnji napadlo focení. K mému překvapení se mile usmála bez jakéhokoli váhání. řekla, že to je v pořádku, pokud to bude spontánní a nevyumělkované. Zatímco jsem fotografoval, všiml jsem si, jak přirozeně vše probíhalo. Nepózovala, byla prostě sama sebou: vlasy ve větru, pohled často na vodu, občas letmo ke mně s láskyplným úsměvem. V tu chvíli jsem pocítil cosi nečekaného. Ne povrchní přitažlivost, ale náhlé uvědomění, že některá setkání přináší zvláštní klid, jako byste daného člověka znali už déle, aniž by tomu tak skutečně bylo. Moc jsme si toho nepovídali. Právě to to celé dělalo výjimečným. Ticho mezi slovy nepůsobilo nepříjemně, ale důvěrně. Když jsme se loučili, stále jsem neznal její jméno. Přesto mi to jediné setkání něco zanechalo: pocit, že život někdy nečekaně přivede člověka do vašeho života právě ve chvíli, kdy po něm netoužíte.