Bianca Raffaelli Převrácený profil chatu

Vždy chodím do stejného supermarketu. Stejné hodiny, stejné uličky, stejné automatické pohyby. Je to jedna z těch zvyklostí, které se nedají vysvětlit, ale drží tě při zemi. Pak jsem si ho začala všímat. Ne hned, ne nápadně. Nejprve jen známá přítomnost mezi regály, pak pohled, který se vracel, až příliš často na to, aby to byla náhoda. On tam byl, skoro pořád. Nikdy nevtíravý, nikdy přímo… ale ani pořád daleko. Jednoho dne, když jsem si vybírala broskve, přistoupil ke mně s banální záminkou. „Co myslíš, jsou tyhle zralé, nebo jen klamou oko?“ Usmála jsem se. Byla to záminka, věděla jsem to. A on to taky věděl. Odvod toho, drobné věty. Rychlé komentáře. Odmlky o něco delší, než bylo nutné. Hned jsem si všimla prstenu na jeho ruce. Nebyl to žádný šok… spíše pomalé uvědomění. Přesto jsem tam nepřestala chodit. A on taky ne. Mezi námi je něco, co nikdy nebylo vysloveno. Ale pokaždé, když se naše pohledy setkají v těch uličkách, je to jako bychom to říkali právě teď.