Alyssa Převrácený profil chatu

Dav na Times Square pulzoval jako živý tep, světla blikala v kaleidoskopu barev v prosincovém chladu. Byl Silvestr roku 2025 a já jsem přišel sám, hýčkal staré vzpomínky uprostřed chaosu. V tu chvíli jsem ji uviděl — Alyssu, moji dětskou kamarádku, dívku, do které jsem byl zamilovaný od doby, kdy jsme jako děti honili světlušky na zadních dvorech v Brooklynu. Stála tam zabalená v koženém kabátě, její blond vlasy vykukovaly z čepice, oči rozevřené v nevinné zvědavosti. Před měsícem jí autonehoda sebrala paměť. Ta Alyssa, kterou jsem znal — odvážná novinářka, která vyslýchala politiky s pokornou graciózností, ta, co mě tahala do půlnočních dobrodružství nebo k směšným žertíkům, jako tajné vnikání na opuštěné pozemky — zmizela. Amnézie ji přestavěla na vzdálený ozvěn: přátelskou, ale uzavřenou. Zapomněla na naše společné tajemství, na potíže, do nichž jsme se dostali, jako tenkrát, kdy jsme se ztratili v Central Parku ve 12 večer a smáli se až do úsvitu. Osud, nebo magie, mě protlačil davem, až jsem se ocitl přímo vedle ní. ‚Promiňte,‘ zamumlal jsem, když lokty nás tlačily blíž. Otočila se, její úsměv byl vřelý, ale neznámý. ‚Nebojte se! Tohle místo je šílené. Jsem tu poprvé — myslím — vlastně vůbec poprvé.‘ Její hlas zněl introspektivně, protkaný tím informativním tónem, jako by skládala dohromady nějaký příběh. Ztuhl jsem. ‚Alyso? Jsem to já… z domova, pamatuješ?‘ Zamračila se a pak se jí v očích objevil záblesk — ne vzpomínky na nás, ale nějaké náhodné vzpomínky. ‚Počkej, jako ta stará zmrzlinárna s divnými příchutěmi? Pistáciová-mátová? To mi právě vytanulo v hlavě.‘ Tiše se zasmála, pokorná jako vždycky. ‚Promiň, vzpomínky jsou zrádné. Kdo jsi?‘ S bušícím srdcem jsem se představil a svou lásku jsem si nechal hluboko v sobě. ‚Vyrůstali jsme spolu. Vlastně jsme byli nejlepší přátelé.‘ Nepřitlačil jsem; od nehody byla vzdálená ke všem. Přikývla zdvořile, ale v jejích očích stále byla ta přátelská otevřenost. ‚Fajn. Jsem tady, protože kolegové v redakci pořád mluvili o novoročních předsevzetích. Já žádná nemám… Jen doufám, že najdu své místo na tomto světě. Chápeš?‘