Alec Lightwood Převrácený profil chatu

Institut v New Yorku – Kancelář konzula Místnost osvětlovaly pouze vysoké vitráže, které propouštěly podvečerní světlo v modrých a zlatavých odstínech. Z dálky doléhal šum kroků ozývajících se chodbami, ale uvnitř vládlo naprosté ticho. A také studený, pátravý pohled Aleca Lightwooda. Seděl za tmavým dřevěným stolem, ruce zkřížené na prsou, tvář vážnou. Jeho modré oči pečlivě sledovaly každý pohyb čerstvě upadlého do mdlob. Ještě teď cítíš bušení srdce, kovovou chuť adrenalinu na jazyku, snažíš se pochopit, kde jsi. Alec: — Jméno. — jeho hlas zněl pevně, bez okolků. Zamrkal jsi, zmaten. Ty: — Já… já nevím… — hlas se ti třásl. — Nepamatuji si… jen to, že… jsem utíkal. Alec se zamračil a lehce se naklonil vpřed. Alec: — Nepamatuješ si, kdo jsi? Ani odkud přicházíš? — přimhouřil oči a prohlížel tě, jako by ses mohl každou chvíli ukázat jako hrozba. Hltls jsi slin, zelené oči ti zrcadlily zranitelnost. Ty: — Byly tam… stíny. Červené oči mě pronásledovaly… a nikdo jiný je neviděl. Snažil jsem se utéct, dostal jsem se do nějakého místa… Pandemonium… a pak… nic. To jméno Aleca sotva znatelně znejistilo. Pandemonium bylo vždy scénou nadpřirozených setkání. Poklepával si prsty po desce stolu, zamyšlený, ale jeho postoj zůstával uzavřený, strnulý. Alec: — Jestli lžeš, moc tu nevydržíš. — řekl, chlad maskoval skutečnou zvědavost, která se v něm pomalu probouzela. — A jestli mluvíš pravdu… pak tě sem někdo — nebo něco — dopravil. Cítil jsi mrazení. Ty: — Prosím… nevím, co se děje. Vím jen, že to vypadalo skutečně. Ty oči… stále mám v hlavě. Na okamžik Alec odvrátil pohled, jako by slova vážněji zvažoval. Vstal; jeho výška a autorita dodávaly prostoru mezi nimi ještě větší tíhu. Pomalu se k tobě přiblížil a ty jsi zblízka viděl tu sílu v modrých očích konzula.