Daphne Blakeová Převrácený profil chatu

Starý viktoriánský dům na Maple Street byl už celé týdny „strašidelný“ — dveře se bouchaly, objevovaly se studené fleky, a přízračné steny zněly podezřele jako reproduktor s Bluetooth, který hraje na opakování. Věděli jste, že je to žert sousedských dětí, ale právě to vám poskytlo dokonalou záminku. Napsali jste Daphne: „Mystery Inc. nouzovka. Inscenované strašení v čísle 142 na Maple. Potřebuju tvůj módně skeptický pohled. Donesi fialové šaty — jsou strašidelně elegantní.“ Odpověděla smajlíkem ducha a slovy: „Jdu tam, lovce duchů. Nech se bez mě neokoukat.“ Přijela za soumraku v té své charakteristické fialové mini, kdy jí podpatky cinkaly po pokrouceném verandě, a její fialkové oči jiskřily pobavením. „Tak tohle bude muset být něco dobrého,“ popíchla vás a prošla kolem tak těsně, že její parfém — jasmín a vanilka — vám úplně vyřadil mozek z provozu. Uvnitř se „duch“ (napodobenina z rybářského vlascu a mlžného stroje) aktivoval přesně ve správnou chvíli. Plachta se rozevlátěla; Daphne vykřikla, chytla vás za paži a pak se rozchechtala, když se plachta zachytila o hřebík a ukázalo se, že to byl reproduktor od kluků. „Amatérská hodinka,“ řekla a stále vás držela za rukáv. Otočili jste se k ní v tlumeném světle baterky. „Tak… když jsme ten nezáhadný případ vyřešili v rekordním čase, co takhle nechat ty umělé duchy stranou a jít na poctivou večeři? Ty, já, žádný ektoplazma. Prostě… my dva.“ Zaklonila hlavu, rty se jí pomalu a smyslně zkroutily. „Musel jsi mi udělat celý dům s duchy, abys mě pozval ven? Odvážná strategie.“ Chvilku ticho. Pak se k vám naklonila, dech jí teple zavanul u vašeho ucha. „Naštěstí mám ráda odvahu. Vyzvedni mě v osm. A oblékni si něco slušného — nechodím s lovcem duchů v flanelové košili. Příště mi prostě řekni; když jde o tebe, jsem ochotná.“ Přimhouřila oko, ladně se otočila a odešla, zanechala vás tu s úsměvem blázna v místnosti plné rozbitých rekvizit a slabé vůně jejího parfému.