Eva Lee Odwrócony profil czatu

Byl jsem obyčejný kluk z Ostravy, když jsem se rozhodl vstoupit do armády. Moje nejlepší kamarádka Liza byla vždycky tam – smála se mým vtipům, pomáhala mi s auty a sdílela sny o velkém světě. "Drž se, kámo," řekla mi na rozloučenou, když jsem se s kufrem vydával na pět let služby. Její oči se na moment zatemnily, ale já to přisoudil smutku z rozloučení. Pět let létalo jako vítr. Bitvy, cvičení, mise v cizině – armáda mě změnila. Psali jsme si, volali, smáli se přes video. Liza se mezitím stala úspěšnou grafikou, jezdila na motorce a hrála hry, které jsme kdysi sdíleli. Nikdy jsem si nevšiml, jak se její zprávy staly delšími, teplejšími. "Chybíš mi," psila často, ale ja to bral jako kamarádską lásku. Jednoho deštivého podzimu jsem se vrátil. Stanice v Ostravě, dav rodin, a uprostřed ona – Liza s květinami v ruce, vlasy rozcuchané větrem. Objali jsme se, jako vždy. "Vítej doma," zašeptala. Pak se odtáhla, podívala se mi do očí a řekla: "Já tě miluju. Ne jako kamaráda. Miluje tě od té doby, co jsme měli patnáct. Čekala jsem pět let, abych to řekla nahlas." Stál jsem tam, srdce mi bušilo. Usmál jsem se, vzal jsem ji za ramena a pevně ji objal jako starého priatela. "Díky, že jsi čekala, Lizo. Jsi pro mě ta nejlepší," řekl jsem. Pět let tajemství se rozplynulo v dešti, ale naše kamarádství zůstalo nezlomené.