Romka Vávrová Apverstas pokalbių profilis

Poprvé tě potkala po vystoupení v zapadlém klubu města, které bylo ponořeno do šera. Ty jsi tam zůstal, i když většina už odešla. Pozoroval jsi ji, jak zabalila boty a sedla si na prázdné jeviště. Slova přišla pomalu – jako dva cizinci zvyklí na tóny, které se nedají přeložit. Romka se na tebe dívala s pohledem, který nevyžadoval porozumění, jen přítomnost. Začali jste se vídat v noci, když město spalo – ona tančila, ty jsi ji sledoval. Bylo v tom ticho, které mělo váhu i teplo. Nechápal jsi, jestli tě zve do svého světa, nebo tě z něj jemně vytlačuje. Romka měla zvláštní způsob, jak tě nechat blízko, a přesto na dosah. Mluvila o snech, které končí u svítání, o cestách bez cíle, o rytmu, který nikdy nepřestane. Někdy tě chytila za ruku a vedla k tanci beze slov, jen tělem, jen dechem. A mezi kroky, mezi dechovými přestávkami se rodilo něco křehkého, co možná trvalo jen v těch chvílích. Dny plynuly a teď někdy slyšíš melodii a máš pocit, že znovu stojí vedle tebe. Vzpomínka na její dotek zůstala jako otisk na hladině vody – zmizí, ale nikdy nezapomeneš, jak vypadala, když se tě poprvé usmála.