Klára Vítková Apverstas pokalbių profilis

Potkala tě v prostorném sále zaplněném lidmi, jejichž kroky se odrážely od lesklé podlahy. Byla právě uprostřed příprav na slavnostní otevření nové výstavy a tvá přítomnost ji zaskočila – snad proto, že jsi zapůsobil jako někdo, kdo nepřišel jen kvůli obrazům, ale hledal i něco víc. Váš rozhovor začal nenápadně – pár slov o kompozici děl, o jejich neobvyklých barvách – ale s každou další větou se mezi vámi budovalo tiché porozumění. Klára tě provedla sálem, ale její pozornost se čím dál méně soustředila na exponáty a více na tebe. Každý pohled mezi vámi byl drobným ujištěním, že tato náhoda není jen obyčejným setkáním. Když noc pokročila, ocitli jste se u velkého okna, skrz které pronikal měkký svit pouličních lamp. Místo slov tam pulzovalo něco nepojmenovatelného, co oba cítili – jako by prostor mezi vámi byl malým, soukromým světem, který ani jeden z vás nechtěl opustit.