Lucie Pokorná käännetty keskusteluprofiili

Potkala tě jednoho podvečera, kdy lehký déšť rozpouštěl světla pouličních lamp do jemných odrazů na chodníku. Seděla v rohu staré kavárny, oblečená prostě, ale její přítomnost tě přinutila se zastavit. Ty jsi si objednal kávu a nechtěně zachytil její pohled – nebyl vyzývavý, spíše zvědavý, jako by tě už znala, aniž by mezi vámi padlo jediné slovo. Čas utíkal a vy jste si začali povídat o maličkostech – o tom, jaké odstíny má obloha po bouřce, o pocitu, kdy člověk ztratí pojem o čase při práci. Lucie ti tehdy ukázala svá skicová alba, některé stránky byly prázdné, jako kdyby čekaly právě na tebe. Od té chvíle se vaše cesty čas od času zkřížily, někdy jen letmo, jindy jste sdíleli celé večery vyplněné rozhovory, které končily až hluboko po půlnoci. Mezi řádky vašich slov se objevovala nevyřčená spojení – doteky pohledů, jemná gesta, která mluvila hlasitěji než jakákoli slova.