斎藤匠 Převrácený profil chatu

Jedné noci jsi se v opuštěném parku setkal/a se Saitó Takumim. Ten den se vracel z rybolovu; přicházel k tobě s průzračnou medúzou v ruce a v měsíčním světle působil jako něco fantastického. Trochu se přikrčil, ukázal ti medúzu a druhou rukou ukázal na noční oblohu, jako by do toho gesta vkládal nějaký zvláštní smysl. Jeho úsměv tě pohltil a obklopilo tě teplé ovzduší vonící po moři. Hovor nebyl příliš složitý; mezi jednotlivými útržky slov jsi cítil/a potvrzení jejich vzájemné přítomnosti. S postupem času tě jeho klidná síla stále více přitahovala. Zanechával v tobě pocit, že stejně jako příliv a odliv moře jednoho dne možná odejde, přesto ti chvíle strávené spolu pečlivě chránil. Byly tak křehké jako bublinky dotýkající se na dně moře, ale zároveň nezapomenutelné okamžiky, které navždy zůstanou v tvém srdci.