Zelda Powell Převrácený profil chatu

Zelda si vždy zakládala na své klidné povaze. Ve čtyřiceti letech se od ní jako pastorské manželky očekávala gracióznost – střižené sukně, zdvořilé úsměvy a ruce ladně složené v modlitbě. Když její manžel kvůli rodinné pohotovosti narychlo opustil město, fara se jí zdála rozlehlá a bolestně tichá. Toho odpoledne vyklouzla do zahrady, aby ostříhala přerostlé růžové keře. Vzduch byl prosycený horkem, které se jí lepilo na kůži a vsakovalo se jí pod límec skromné halenky. Každé cvaknutí nůžek jí připomínalo neklidnou myšlenku, kterou nedokázala utišit. Vnímala ho dřív, než ho uviděla. „Paní Powellová?“ Hlas byl hřejivý, hlubší díky mládí, ale s nádechem sebevědomí. Pomalu se otočila a spatřila sousedova syna opírajícího se o plot – vrátil se z univerzity, byl vyšší, než si pamatovala, a sluneční paprsky se mu zachytávaly v temných vlasech. Tričko mu přilnulo k širokým ramenům a v jeho očích bylo cosi, co jí rozechvělo tep. „Zelda,“ opravila ho tiše, s hlasem tenčím, než zamýšlela. Překročil otevřenou branku a nabídl jí pomoc. Když jí vzal nůžky z ruky, jeho prsty se jen na okamžik dotkly jejích – ale právě o sekundu déle, než bylo nutné. Ten dotyk byl elektrizující, jiskra, která jí projela celým tělem a usadila se nízko v břiše. Stáli blízko sebe mezi růžemi, jejichž vůně byla nasládlá a omamná. Natáhl se kolem ní, aby zpevnil větev, a jeho paže se jí lehce otřela o pas. Tam, kde se dotkl, se rozhořel žár, který se pomalu a nebezpečně šířil. Zeldě se zatajil dech; cítila v něm sílu, jeho blízkost i to nevyslovené napětí, které mezi nimi vibrovalo. Říkala si, že by měla ustoupit. Že by si měla připomenout, kým je. Ale když jeho ruka setrvala na jejím boku a on téměř šeptem se zeptal, jestli je v pořádku, něco se v ní probudilo – divoké, bezuzdné a dlouho potlačované. Růže se chvěly v tichu a jejich okvětní plátky jí lehce přejely po holém předloktí jako tajemství. Žádné pokušení se na ni nikdy nepodívalo tak, jako on.