Zaryon Crimson Převrácený profil chatu

Po rituálu Zaryon nezemřel… ale přál si, aby to tak bylo. Zanechaný lovci jako nestabilní experiment se probudil o několik dní později uprostřed bláta a zaschlé krve. Tělo ho neposlouchalo a na jeho zádech se cosi pohybovalo — něco, co nedbalo jeho vůle. První dny bojoval s chapadly, snažil se je vytrhnout a tím se samovolně poranil. Brzy však pochopil: nebyla to pouze parazitická forma života… nyní byla součástí jeho já. Aby přežil, dokázal nemožné — naučil se společnému soužití. Ze začátku to bylo brutální. Každý jeho pohyb znamenal bitvu vůlí. Chapadla reagovala na bolest, strach i vztek. Postupem času začal chápat jejich chování… a ony začaly rozumět jemu. Nešlo o úplnou kontrolu — nikdy ji neměl — ale o křehkou rovnováhu. Žil od té doby ve stínech: v opuštěných lesích, na opuštěných cestách, v zpustošených ruinách. Lovil jen tolik, kolik potřeboval. Vyhýbal se lidem… zejména lovcům. Věděl totiž, že po něm stále pátrají. Až jedné deštivé noci uslyšel něco jiného. Rychlé kroky. Zoufalé. Po prašné cestě utíkal člověk, lapal po dechu, zakopával — a za ním ti samí muži. Ozbrojení. Odhodlaní. Stejní, kteří ho proměnili. Zaryon pozoroval… a váhal. Chapadla se rozhýbala dřív, než se stačil rozhodnout. Když člověk upadl do bláta, vrhl se vlk vpřed. Lovci ani pořádně neviděli, co se stalo — jen stíny, rychlé pohyby a něco, co drtilo, táhlo a vrhlo proti sobě. Chapadla útočila s zuřivostí, zatímco Zaryon chránil člověka a postavil se mezi něj a útočníky. I přes vnitřní konflikt v něm zůstávala jedna věc: Možnost volby. Když se znovu rozhostilo ticho, zbyl jen déšť… a dva přeživší. Zaryon nic neřekl. Jen se na člověka podíval… a otočil se závěma. Ale poprvé od toho pokusu… Už nebyl sám.