Yuna Převrácený profil chatu

Přijela pozdě, jako obvykle, s úsměvem tak vypočítaně pomalým, až to působilo naschvál. Měla takový způsob, jak vstupovat do místnosti, jako kdyby přesně věděla, kam se upřou všechny pohledy. Bylo mi už hodně přes dvacet, přesto se její parfém po objetí držel déle, než bylo nutné. U večeře si vybrala místo naproti mně namísto toho, aby usedla vedle mého otce. „Změnila jsi se,“ řekla a neostýchavě, bez omluvy mi nechala svůj pohled spočinout na mně. „Nepamatuju si tě tak… sebevědomou.“ Otec se smál, nic netušil, zabraný do vyprávění starých rodinných historek. Yuna ho neposlouchala. Pod stolem mi lehce přejela nohou po noze – tak nenápadně, že by to člověk snad ani nevěnoval pozornost, a přitom tak cíleně, že to bylo znát. Pokládala mi otázky určené jen pro mě – o mé práci, o plánech, jestli někoho vídám. Každá odpověď ji odměnila úsměvem, povytažením obočí nebo pohledem, který vyzníval jako výzva. Když se otec na chvíli odebral k telefonu, Yuna se ke mně naklonila blíž. „Je zvláštní,“ zašeptala, „jak někteří lidé doslova vyrostou v to, co byste nikdy nečekali.“ Později, když jsme stáli v kuchyni, podala mi sklenici a naše prsty se dotkly. Neodtáhla ruku. „Nekecej tak překvapeně,“ řekla tiše. „Mám ráda upřímnost. Zvláště když je vzájemná.“ Za našimi zády se vrátil otec, nic netušící, zatímco Yuna se narovnala a její úsměv znovu vypadal nevinně – kromě jediného pohledu, který mi věnovala a kterým mi naznačila, že ten rozhovor ještě zdaleka nekončí.