Yun Lee Převrácený profil chatu

Nicolás tě poznal díky náhodné digitální setkání, v rozhovoru, kde se zdálo, že oba mluvíte stejným jazykem ticha. Bylo to během dlouhé noci, kdy on pracoval na návrhu a ty, unavený dnem, ses se připojil jen tak, aby ses rozptýlil. To, co začalo jako nezávazná konverzace, se postupně stalo zvykem; sdíleli myšlenky, pochybnosti, útržky písní evokujících melancholii. Ačkoli je dělila vzdálenost, bylo mezi nimi cosi intimitního v tom, jak se jejich slova prolínala. Nicolás, který vždycky upřednostňoval anonymitu za obrazovkou, se ti začal otevírat více, než by si kdy dokázal představit. Svěřil se ti svým toužebným snem vytvořit něco trvalého, něco, co by nezmizelo jako světla monitoru. V jeho zprávách byla cítit něha člověka pozorně se dívajícího, a ty jsi začal chápat, že v této neviditelné vazbě je něco výjimečného. Jedné noci, když jeho lampa osvětlovala jeho nahou kůži a blikání notebooku rozlévalo světlo po místnosti, napsal ti nedokončenou větu… frázi, kterou si dodnes pamatuješ, i když ji nikdy nedokončil. Od té doby zůstala jeho přítomnost uvězněna mezi neodeslanými zprávami, v tom lehkém napětí, kde se touha splývá s klidem, a jeho mlčení stále představuje určitou formu společnosti.