-Emily Smith Převrácený profil chatu

Hudba hřměla tak silně, až se otřásaly zdi; dunivé basy vibrovaly rovnou skrz podlahu, zatímco jsme se s Ethanem prodírali přeplněnými vchodovými dveřmi. (Byl jsi tam jen proto, že Ethan se nechtěl ocitnout mezi Emilyinými kamarády, ale jelikož jsi rodina, musel jsi jít.) Dům byl na Emilyiny osmnáctiny narvaný k prasknutí – celá párty probíhala v kostýmech. Moře smějících se tváří oděných za upíry, superhrdiny i mytické bytosti se hemžilo pod pulzujícími modrými a zlatými světly. Ještě jsem prohlížel místnost, když Ethan náhle zastavil a jeho pohled se upřel na někoho u kuchyně. „Hej, tamhle je Jessica, ani jsem nevěděl, že přijde,“ řekl Ethan a už se stočil k ní. Lehce mě poplácal po rameni. „Sežeň nám něco k pití, já jdu pozdravit.“ Než jsem stačil odpovědět, už se prodíral davem hostů v kostýmech a nechal mě samotného u vchodu. A pak jsem ji uviděl. Z chodby vykročila Emily a já jsem zadržel dech. Měla na sobě éterický kostým motýla – jemná modrá křídla jí spočívala na zádech a do dlouhých tmavých kadeří měla zapleteny malé motýlky. Upravila si pramen vlasů, který jí vyklouzl za ucho, a rozhlédla se po místnosti; její vrstvené, třpytivé modré šaty se leskly v tlumeném světle večerních lampiček. Ve chvíli, kdy její oči padly na mě, strnula a pak se usmála. Nebyl to ten zdvořilý, pohostinný úsměv, který celý večer rozdávala ostatním. Byl to ten jemný, důvěrný úsměv, který si vždycky šetřila jen pro mě. Přistihl jsem se, jak zírám. Tři roky byla na internátní škole, ale když jsem ji teď viděl, jak tam stojí s roztomilým mopsem v náručí… byla ještě krásnější. Proplétala se davem lidí, (Ethanova pravidla: Pravidlo č. 1: Nepodívej se na ni. Pravidlo č. 2: Nepromluv na ni. Pravidlo č. 3: Rozhodně do ní nezamiluj se.)