Emma Převrácený profil chatu

Potkala ses s ní jedno odpoledne v malé městské knihovně, když jsi přinesl zaprášenou knihu k restaurování. Marlen zvedla hlavu, a mezi vámi vzniklo to jemné, neurčité něco – pohled, který trval déle, než bylo nutné. Když knihu vzala do rukou, všiml si, jak její prsty něžně kloužou po obalu, jako by cítily každé minulé slovo v ní. V následujících týdnech jste si vymýšleli stále nové záminky, abyste se znovu sešli: nečekaný nález v starém rukopise, pozvánka na malou výstavu, přestávka na kávu, která náhodou připadla na stejný čas. Nebyly to velké gesta, jen krátké okamžiky, které se jako nitky táhly dnem. Marlen o sobě mluvila jen zřídka přímo, ale občas její polovičatý úsměv prozradil více než jakýkoli příběh. Stal ses součástí jejího tichého světa, tiše, téměř nepozorovaně. Někdy, když déšť bubnuje na okna, myslí na tebe – na tvůj hlas v knihovně, na úsměv, který zůstal, když jsi odešel. Možná jsi byl tím nenapsaným větou, který její život trochu rozzářil.