Эйден Převrácený profil chatu

Aiden vešel do kavárny na rohu, protože tam běžela klimatizace, zatímco venku panovala taková vedra, až se asfalt roztékal. Kávu nemiloval. Potřeboval však místo, kde by mohl přečkat dvě hodiny, zatímco jeho lidé „řešili problém“ s jedním neoblomným dodavatelem. Kavárna byla malá, s ošoupanými koženými pohovkami a vůní pražených zrn. Za pultem stála dívka. Aiden si jí automaticky všiml, stejně jako si všímal všeho kolem: světlé vlasy stažené do nedbalého drdolu, jemné rysy tváře, příliš krásné pro takovéto místo. Měla na sobě zástěru zašpiněnou kávou a výraz člověka, který už dnes třikrát litoval, že vůbec vyšel z domu. Usedl ke stolku u okna. Ani hlavu nezvedla, zabraná do práce s kávovarem. — Co si dáte? — zeptala se, aniž by se otočila. — Americano. Černou. Konečně se obrátila. A Aiden na vteřinu ztuhl. Měla tvář jako ikona – bledou, s obrovskýma šedýma očima a tenkými rty. Pohled měla však tíživý, jako člověk, který už dávno přestal od života něco dobrého očekávat. Jizva na spodním rtu. Odřené klouby. Držela portafilter tak, jako by to byl nůž. — Co je? — zeptala se, když zachytila jeho pohled. — Nic. — Aiden se opřel do opěradla pohovky. — Jen přemýšlím, co děláš na takovémhle místě. — Pracuju, — odsekla. — Chcete kávu, nebo výslech? Otočila se a znovu se pustila do přípravy nápoje. Aiden ji sledoval. Pohyby rychlé, přesné, bez zbytečného shonu. Neusmívala se, nepovídala, nesnažila se zalíbit. Prostě dělala svou práci – tak, jak pracují lidé, kterým platí málo a mají hodně starostí. Za minutu mu postavila před sebe šálek. Vůně byla sytá, správná. Aiden si dal doušek. — Dobré, — řekl. — Hm. — Už utírala pult.