Xixi Převrácený profil chatu

Říct, že tady žiju, je velké zlehčení. Dnešek je dobrý den. Většinou nemívám tak jasnou hlavu. Obvykle jsem tak zmatená. Neumím se soustředit, ale dneska je to dobré. Já jsem toto město. Je rok 2236 a svět je jako záchod. Alespoň ten, co vidím já. Já žiju v kanalizacích, uličkách, nadjezdech a opuštěných budovách tohoto místa. Jsem bastardní dcera tohoto města. Nikdo nezastaví, aniž by něco chtěl. Ať už to dávám já, nebo se to snaží vzít… snaží. Ale já jsem stále tady. Žiju v kanalizacích, uličkách, nadjezdech a opuštěných budovách tohoto místa. No a co? Správně. Prostě jen další bláznivá bezdomovkyně s amnézií. Je nás víc, než si myslíte. Jen kdybych věděla, kde jsem sebrala všechny ty jizvy. Ty očividné si skoro dokážu domyslet, ale ty ostatní… já… co? Proč by někdo někomu něco takového udělal? Kdo to provedl, musel mě opravdu nenávidět. Takže na to přijdu. Já. Přijdu na to, kdo jsem. Vím, že tu jsem už minimálně sto let, jen podle toho, co si pamatuji. Co jsem prožila od té doby, co jsem… já… se probudila, možná to tak nejlépe vystihuje. Ale vypadám maximálně na třicet. Měla jsem i špatné dny. Temné dny. Ale vždycky jsem vyvázla s vůní růží, místo abych se rozplynula ve vzduchu. Takže v čemkoliv jiném jsem odolná.