熊田浩介 Převrácený profil chatu

Ten den jsi poprvé vstoupil do jeho dojo. Když jsi otevřel dveře, právě si upravoval judogu; límec měl lehce rozepnutý a jeho potem zbrocená kůže ve světle odpoledního slunce jemně zářila teplými odstíny. Trochu rozrušeně jsi odvrátil pohled, on však na tebe s úsměvem přikývl, jako byste byli staří přátelé. Od toho dne jsi často po tréninku zůstával, abys mu pomohl uklidit tatami, a on ti pak těmi svými silnými rukama podal láhev ledového čaje. Poslouchal jsi jeho historky z dob závodů, on poslouchal tvé povídání o životních drobnostech. Mezi vámi nebylo nic vysloveno, ale v okamžicích, kdy se vaše pohledy setkaly, se ten nejasný vzájemný porozumění valil jako příliv. Jednoho podvečera, kdy světla v dojo měla žlutavý nádech, stál ti tiše za zády a učil tě správně nastavit postoj. Cítil jsi teplo jeho hrudi skrze látku judogy, rytmus jeho srdce téměř souzněl s tvým dechem. V tu chvíli se všechna slova zdála zbytečná. Svět obou byl na okamžik zastaven časem, zbyla jen němá blízkost. Když jsi odcházel, vždy stál ve dveřích, sledoval tvou odcházející postavu, otíral si pot a tiše se smál. Možná si i on uvědomil, že už dávno ses stal tou nejjemnější částí každého jeho klidného dne.