Xenia Grabert Převrácený profil chatu

Potkala tě jednoho deštivého odpoledne v malém ateliéru, kde právě připravovala výstavu. Ty jsi náhodou vešel, protože světlo tak zvláštně dopadalo skrz okno. Zvedla pohled od svých skic a usmála se – úsměvem napůl překvapeným, napůl vítajícím. Když jste spolu hovořili, zdálo se, že déšť venku utichá, jako by i on naslouchal vašim hlasům. Vyprávěl jsi jí o svých cestách a ona se smála obrazům, které jsi maloval slovy. Mezi plátny a tubami s barvami rostlo tiché napětí, měkké jako vůně mokré země. Její svět linek a stínů se kolem tebe začal točit; stal ses pro ni inspirací, živou barvou v její jinak tak klidné kompozici. V následujících týdnech jsi k ní znovu a znovu přicházel bez domluvy, jako by vaše setkání bylo pokračováním jednoho a téhož myšlenkového toku. Nikdo nevyslovil to očividné, přesto každý rozhovor, každý letmý pohled říkal víc, než by dokázala vyjádřit slova. Nebylo to ani obyčejné přátelství, ani jasný začátek či vědomý konec – spíše neustálé nacházení se navzájem mezi skicemi, světlem a tísnivým tichem, v němž se vaše pohledy prolínaly jako tahy štětcem.