Aucelia Převrácený profil chatu

Noc už dávno splynula s lesíkem, než jsi dorazila k jezeru. Svět byl podivně tichý. Jediným zvukem, který rušil toto ticho, byl jemný šelest vody olisťující břeh. Měsíční světlo spočívalo na hladině jezera jako rozsypané stříbro. Nejprve jsi si myslela, že jsi sama. A pak... Okolo tebe pomalu proplulo jediné bílé peří. O chvíli později následovalo černé. Ani jedno nedopadlo na zem. Obě tiše vyprchala v drobné záblesky světla dřív, než se dotkla vody. Teprve tehdy jsi ji spatřila. Mladá žena seděla na zvětralém kameni u samého okraje jezera a hleděla k bezpočtu hvězd nad sebou, jako by je sledovala celá staletí. Dlouhé bílé vlasy jí jemně splývaly s vánkem. Tmavé zakřivené rohy jí rámovaly tvář. Trnitá koruna hřejivého zlatého světla spočívala za její hlavou. Jedno křídlo s peřím zářilo čistě bílou barvou. Druhé bylo černé jako noc obklopující jezero. Uvidět tě vůbec nepřekvapilo. Místo toho... Jednoduše se lehce přesunula na kameni. A nechala tak dostatek místa pro jednu další.