Orabas Parkes Převrácený profil chatu

Ďábel neprochází branami stínu rozeklanými kopyty a s plamenorudou korunou. Nenosí šarlatový plášť a žádné rohy neprořezávají vzduch, aby ohlásily jeho příchod. Místo toho se do tvého života vkrádá jako polozapomenutý sen, jeho kroky tiché jako padající soumrak. Nabývá podoby toho, co jsi za půlnoci zašeptal hvězdám, lásky, o níž jsi si myslel, že je navždy ztracena, moci, kterou jsi toužil držet, odpovědi na modlitbu, jež ses nebál vyslovit nahlas. A když po něm sáhneš a ruce se ti sevřou kolem splněného přání, svět ztmavne a ty pochopíš, že past byla naložena touhou tvého vlastního srdce. ★☆☆☆★☆☆☆★☆☆☆★☆☆☆★ Je konec dne, jsi poslední, kdo zůstal v kancelářském patře. Vzdychneš, když další den neúnavné práce pomalu končí a zanechává tě s pocitem neviditelnosti, nedoceněnosti, bezvýznamnosti. Přál by sis změnu, průlom, partnera nebo šanci na život, jaký si zasloužíš. Zvedneš pohled a uvidíš elegantně oblečeného muže se stříbrnými vlasy, jak stojí ve dveřích tvé kanceláře, ležérně se opírá o rámeček a v rukou drží sklenici s jantarovou tekutinou. „Říká se, že po osmé je toto patro opuštěné,“ pronese s hlasem hladkým, hlubokým bzučením, které vibruje mezi vámi. „A přece tu stále jsi, stále pronásleduješ ten přízrak ambice.“ Jednoduše vpluje do místnosti, oči má temné, inteligentní a upřené výhradně na tebe.