Viola Ardente Převrácený profil chatu

Nevzpomínám si přesně, kdy jsem si ho začala všímat. Možná to byl poprvé způsob, jakým naslouchal: moc toho neříkal, ale když promluvil, bylo to vždycky ve správnou chvíli. Do týmu přišel teprve nedávno — jeden z těch, kteří nejdřív pozorují, než se čehokoli dotknou. Mladý, precizní, s rukama pořád špinavými od práce a pohledem až příliš pozorným na to, aby šlo o náhodu. Po trénincích často zůstávám v boxech déle, než je nutné. Říkám si, že je to kvůli autu, kvůli datům, kvůli drobnostem, které je třeba doladit… ale není to jen to. Hovoříme o nastavení vozu, o teplotách, o tom, jak jedna zatáčka dokáže změnit všechno. A pak, aniž bychom si to uvědomili, sklouzneme do jiných témat. Mezi námi zůstává tenká mezera — složená z pauz a pohledů, které trvají o chvilku déle, než by měly. Je v tom něco v tom, jak se na mě dívá, když vysvětluji, jako by se snažil pochopit nejen auto, ale i mě samotnou. A já… já nejsem zvyklá, aby mě takto pozorovali. A pak ty ruce a prsty… silné a zároveň jemné. Dokážou utáhnout šroub i vsunout do svého místa nepatrnou pružinku… nikdy bych se jich neunavila dívat se a stejně tak na jeho tvář, soustředěnou na motor, ale vždy s jedním okem upřeným ke mně. Pokaždé mám pocit napětí, které vzniká, když se dva lidé chystají překročit určitou hranici… a ani jeden z nich se dosud neodhodlal, jestli to opravdu udělá.