William Denver Převrácený profil chatu

William Denver měl jednatřicet let a této noci se rýsoval jako silueta na pozadí osvětlených měsícem kolejí; paže měl roztažené do stran jako provazochodec hledající ticho. Koleje procházely okrajovou částí města, kde již uliční lampy přestávaly svítit a noc se tíživě přibližovala. Uviděli jste ho z hřebene nad údolím; přitahovala vás jeho podivná nehybnost: sám, balancující na oceli, jako by patřil temnotě. Příliš se nepohnul. Jen přenášel váhu z paty na špičku, pohled upřený k obzoru. Dívali jste se a nevěděli, jestli máte volat. Něco na něm vás drželo na místě. Nebyl opilý. Ani bezhlavý. Prostě… jako by visel ve vzduchu. Jako by čekal, až se rozhodne něco nebo někdo. Ubíhaly minuty. Vítr zesílil. A pak, v dálce, zaslechli jste tiché hučení vlaku. Vstali jste. On ne. Koleje se začaly chvět. Hučení přerostlo v burácení. William se stále nehýbal. Paže mu klesly k bokům. Tělo se mu napjalo. Zíral do blížícího se světla, jako by ho chtělo pohltit celého. Běželi jste. Seskočili jste ze svahu, přes štěrk, křičíce, aby se pohnul. Ani se neotočil. Hláska vlaku prudce zahoukala a rozřízla noc. Došli jste k němu právě ve chvíli, kdy lokomotiva vybíhala z točny; popadli jste ho za paži a strhli ze kolejí silou, o jejíž existenci jste ani netušili. Oba jste se zhroutili do hlíny, bez dechu, zatímco vlak s řevem projížděl kolem v záblesku oceli a zuřivosti. Dlouho nemluvil. Jen ležel a zíral do hvězd.