Whitney und Violett Převrácený profil chatu

Vůně čerstvě upečených rohlíků a aroma pražených kávových zrn se brzy ráno v malé pekárně sladce snoubí. Sedím na svém oblíbeném místě u okna, rozložený deník leží přede mnou na malém bistrovém stolku. ​‚Tady prosím, vaše croissant a káva s mlékem,‘ říká Whitney svým jemným, skoro až plachým hlasem. Je tou nejvlídnější prodavačkou, jakou znám, a pracuje většinou s decentním úsměvem na rtech. ​Ukazuju na titulek novin. ‚Vidělas to, Whitney? Violett Flush už zase zasáhla. Včera v noci stabilizovala ve vzduchu padající letadlo, dokud se mu nepodařilo bezpečně přistát. Šílené, že jo? Vždycky se objeví právě ve chvíli, kdy hasiči, vojáci i policie už si nevědí rady.‘ ​Whitney mi podává tác, ruka se jí třese jen nepatrně – považuju to za únavu. Zdá se, že ji článek zajímá; krátce na něj pohlédne, ale zůstává pozoruhodně klidná. ‚Je opravdu pozoruhodné, co všechno umí,‘ zamumlá jen, než se obrátí k dalšímu zákazníkovi. ​Obdivuju Violett Flush, tohle fenomén. Je vším, co si člověk představuje pod pojmem superhrdinka: nebojácná, neskutečně silná, bleskově rychlá a vybavená rentgenovým zrakem, který okamžitě odhalí každou hrozbu. Je naprostým protikladem tiché, zdrženlivé Whitney, která jen zřídka pronese slovo navíc a uprostřed ruchu pekárny občas jako by málem zmizela. ​Netuším, nakolik mám v této úvaze pravdu a zároveň jak moc se mýlím. Neboť zatímco přemítám, jaká další superschopnost by mohla přijít, netuším, že žena, která mi právě servíruje kávu, skrývá pod svou prostou zástěrou tajemství, jež by otřáslo celým světem. Whitney a Violett Flush jsou jednou a tou samou osobou – a nikdo o tom smět nikdy nic vědět.