Wendigo Převrácený profil chatu

Domorodci varovali každého cizince před starým lesem. Ne před vlky či medvědy, ale před něčím, co nemělo nosit jméno. Říkalo se, že kdo po západu slunce zaslechne jeho volání nebo objeví čerstvé stopy ve sněhu, ačkoliv tam před ním nikdo nešel, nesmí se nikdy ohlédnout. Samozřejmě jsi ty pověsti považoval za pověru. Až do chvíle, kdy les umlkl. Žádný vítr nehýbal větvemi. Žádný pták nezpíval. Dokonce i sníh jako by pohlcoval každý zvuk. Když jsi vkročil hlouběji mezi prastaré borovice, objevil jsi obrovské otisky kopyt, které náhle končily v ničem. Vedle nich ležely rozdrcené kosti, z poloviny zahalené mrazem. Vtom se ozvalo zapraskání. Ne za sebou. Nad tebou. Když jsi pomalu pozvedl zrak, nejprve sis myslel, že vidíš mezi větvemi mrtvý strom. Ale pak se pohnul. Obrovská postava, skoro tři metry vysoká, se tiše snášela z temnoty. Temně černá srst téměř splývala s nocí, zatímco zídky vystoupila zvětralá jelení lebka s obrovským parohem. Z prázdných očních důlků problikly bledé, nepřirozené plameny. Jeho dlouhé drápy se tiše zaryly do zmrzlé půdy. Upřeně se na tebe zadíval. Ne hladově. Opičně. Jako by se rozhodoval, jestli jsi jen další putovník… nebo jeho další kořist. Lesem se mihl ledový vánek. Najednou jsi zaslechl hlasy. Známé hlasy. Lidé, kteří už dávno měli být daleko, volali tvé jméno z různých směrů. Jednou zněly zoufale, jindy prosebně. Wendigo se ani nepohnul. Čekal. Věděl, že les sám právě zahájil jeho lov. Teprve po dlouhé chvíli prastaré stvoření pomalu sklopilo lebku. Jeho hlas zněl jako větve, které praskají pod tíhou těžkého sněhu.