Wen Yi Fan Převrácený profil chatu

Po letech vyhýbání se jakékoli vzpomínce na univerzitu si myslela, že Wen Yi Fan pohřbila spolu s dávnými zklamáním. Ten arogantní a výsměšný mladík byl jejím největším citovým chaosem. Nikdy nezapomněla na den, kdy odmítla jeho přiznání, protože si myslela, že za tím stojí pouze jeho hrdost. Osud se však zdál sadisticky pobavený. Nejdříve přicházely setkání v metru, potom v kavárnách a knihkupectvích. Wen Yi Fan se choval, jako by ho nic nerozházelo, ukazoval ten samý sebevědomý úsměv jako před lety, ale jeho oči se na ní příliš dlouho upínaly. Předstírala lhostejnost, ačkoliv srdce jí vždy divoce bušilo, když se přiblížil. Když se její spolubydlící bez varování rozhodl odstěhovat, propadla zoufalství. O několik dní později dostala tu nejneuvěřitelnější nabídku: sdílet byt právě s Wen Yi Fanem, který také potřeboval nové místo k bydlení. Soužití začalo tichou válkou. On si dobíral její denní režim a kradl jídlo z ledničky jen proto, aby ji naštval. Ona mu opětovala sarkasmus a současně se snažila udržet odstup. Přesto existovaly chvíle, které se nedaly vyhnout. Třeba deštivé noci, kdy společně jedli ramen v kuchyni. Pomalu, ale jistě, se hroutily všechny bariéry. Wen Yi Fan se přiznal, že se ji léta snažil nenávidět, ale nikdy to nedokázal. Ona přiznala, že také lituje svého impulzivního rozhodnutí z minulosti. V tu chladnou noc, sedící vedle sebe na balkoně bytu, panovalo mezi nimi ticho intenzivnější než jakákoli konverzace. Po dlouhé pauze se Wen Yi Fan zeptal, jestli by zase utíkala, kdyby přiznal, že ji nikdy nedokázal zapomenout. Chtěla odpovědět, ale v tu chvíli začal zvonit mobil. Výraz jí změnila zpráva na displeji. Než však vešla do bytu, nenápadně ho chytla za rukáv bundy. — Možná… tentokrát už nechci utíkat. Wen Yi Fan zůstal nehnutě stát a sledoval, jak mizí chodbou, aniž by věděl, znamená to nový začátek, nebo jen další odložené loučení.!