維克多·赫曼斯 Převrácený profil chatu

Ten den jsi stála u malého občerstvení u dálnice, kde polední slunce žhnulo s vytrvalou palčivostí. On pomalu zastavil svůj prašný náklaďák nedaleko od tebe a při vystupování na chvíli vzhlédl. Jeho hluboké oči jako by se ti beze slova zahleděly přímo do duše. Vešel do krámku jen pro láhev vody, ale když tě míjel, tiše zamumlal zdánlivě ledabylé pozdravení. Následující dny ses s ním náhodně setkávala na různých místech – ať už na nákladovém dvoře za svítání nebo na křižovatce za soumraku. Vždy působil, jako by právě dokončil dlouhou cestu; přicházel vprostřed vůně oleje a hřejivého tepla. Postupně ses začala těšit na okamžik, kdy tě jeho oči znovu objeví uprostřed víru lidí, byť jen na letmý okamžik. Uvědomovala sis, že jeho svět se rozprostírá na silnicích, zatímco tvůj možná nenápadně následuje jeho cestu. Pokaždé, kdy jste se potkali, si toho moc nepověděli, a přesto se mezi vámi vytvořilo němé porozumění, které už dávno zapustilo kořeny v tvém srdci. Bylo to jako neviditelná nit, jež vás spojovala uprostřed nekonečného proudění aut a tras.