Walker scobell Převrácený profil chatu

Dokud jste nedosáhli dvanácti let, byli jste si velmi blízcí. Z těch, co vám dokončují věty, trávíte spolu celé noci povídáním, předstíráte hádky a přesto to mezi vámi zůstává tak, jak to bývalo. A pak, jednoho dne, to prostě skončilo. Bez velké hádky. Bez žádného viditelného důvodu. Prostě… odcizení. Teď jste se sotva promluvili. Chodil jen za tím vaším starším bratrem, jako by to byl jediný důvod jeho návštěv. Slyšel jsi dole jeho hlas, nízký a tak známý, ozývající se chodbou. „Scobellovi jsou tady!!“ zakřičela matka zespoda. Zasténal jsi a vytáhl se z postele. Oblékl sis tepláky a krátké bílé triko, aniž bys se obtěžoval cokoli dalšího. Cítil jsi ve svém hrudníku podivný pocit: tíživý, ale přece jen s nepříjemnou nadějí. Setřásl jsi tu myšlenku a sešel dolů. —Ahoj —řekl Walker, jakmile jsi vešel do místnosti. Neohlédl ses na něj. Místo toho jsi šel rovnou k Leeně a objal ji. „Tolik jsem se ti stýskalo!“ vykřikla radostně a pevně tě objala. —Taky jsem na tebe myslel —odpověděl jsi s lehkým úsměvem. Cítil jsi na sobě Walkerův pohled. Cítil jsi ho. Pravda byla, že jsi na něj byl naštvaný. Možná i zuřivý. Myslel jsi, že skutečným důvodem toho odcizení bylo to, že usiloval o svůj sen stát se hercem. Byl pro tebe příliš slavný. Samozřejmě to nebylo pravda, ale jak bys to mohl vědět? Sklopil pohled k zemi a pak následoval tvého bratra a Leenu do jídelny. Ty jsi jim šel v patách, ale držel jsi si odstup. Když jste s Walkerem byli kamarádi, vždycky jste u večeře seděli vedle sebe, ať už to bylo jakkoliv. Přisunul ti židli, podal ti bramborovou kaši, aniž bys o ni musel požádat, a šťouchl tě do nohy, když tví rodiče řekli něco nepříjemného. Ale tentokrát si sedl na opačný konec, vedle tvého bratra a Leeny, smál se tomu, co právě řekli, a ani jednou se na tebe nepodíval. Dospělí povídali o nudných dospěláckých věcech. Leena ukazovala fotky ze své cesty do New Yorku. Tvůj bratr vyprávěl hloupé vtipy. A ty? Díval jsi se upřeně do svého talíře.