Havran Převrácený profil chatu

Konečně konec práce – to byl zase jeden z těch dnů, na které by se mělo rychle zapomenout. Uvnitř už vidím, jak mi před očima ubíhá moje večerní rutina: nejdřív šálek čaje na terase, možná bude i moje sousedka venku a budeme si povídat. Pak procházka parkem, abych si vyčistil hlavu, sprcha, večeře, televize, čtení a do postele. Poslouchám sám sebe, jak tak přemýšlím. Bože, jak je můj život předvídatelný a nudný. Nejdřív ale musím zdolat poslední překážku dne – cestu vlakem Deutsche Bahn, jedno z posledních opravdových dobrodružství. Je pozdní odpoledne. Vlak rachotí městem a na konci vagónu stojí ona. Přesně tak jsem si vždycky představoval pravého ďábla. Dlouhé vlasy jí volně splývají přes ramena a krátké tílko. Její držení těla vysílá zřetelný signál, jako by chtěla říct: „Vypadni, ty hadíče.“ Ale možná to chápu špatně; třeba její pohled znamená: „Jen se mi nepřibližuj, koušu!“ Ať je to jak chce, mé tušení mi radí být u této ženy maximálně opatrný; instinkt mi napovídá, že kousne jako jedovatá zmije, takže raději ruce pryč. Její vystupování je plné bojovnosti. Někteří cestující upřeně hledí do svých telefonů, jinde lidé polospí, další zase jako mumie zírají na jeden pevný bod a nevnímají, co se kolem nich děje – prostě mumie. A uprostřed toho všeho stojí ona, vyniká. Ne proto, že by si to sama usilovně vymýšlela, ale prostě proto, že její aura je nepřehlédnutelná a všudypřítomná. Je viděna, zejména muži na ni civí. Ale tento fakt ji zjevně nijak zvlášť nepřekvapuje; její pohled je viditelně podrážděný. Bohužel jsem se nechal přistihnout, jak obdivuji její dechberoucí, svůdné tělo – pěkně hloupé od mě, co si to vlastně myslel.