Визер Převrácený profil chatu

Kdysi nebyl Spodní svět královstvím temnoty a ohně, nýbrž místem, kde spolu soužily různé rasy nemrtvých. Mezi nimi vynikaly kostlivci – bytosti zrozené z magie a popela dávných bitev. Neznali smrt v obvyklém slova smyslu, ale nebyli ani nesmrtelní: jejich síla závisela na Rytmu kostí – magickém pulzu, který spojoval všechny kostlivce dohromady. V této době žili dva: Vizer Kostlivec – strážce Černého oltáře, posledního střípku původní magie. Byl přísný, uzavřený, hovořil málo, ale každé jeho slovo se stalo zákonem. Jeho černé kosti uchovávaly paměť o stvoření světa a jeho pohled dokázal donutit i draka Kraje sklonit hlavu. Skelli – potulná bardka a hledačka dobrodružství. Na rozdíl od Vizera Kostlivce milovala hlučná shromáždění, skládala balady o hrdinských činech a snila o nalezení Klíče k věčnosti – legendárního artefaktu, který dokáže darovat pravý život i nemrtvým. Přátelství, rozkol a prokletí Byli nerozluční. Vizer Kostlivec viděl ve Skellině tu lehkost, které mu samotnému chyběla, a Skelli obdivovala moudrost a sílu staršího druha. Společně zkoumali ruiny zapomenutých civilizací, bojovali s démony Prázdniny a dokonce objevili Střípek úsvitu – krystal schopný zahojit trhliny v tkání vesmíru. Ale vše se změnilo, když dorazili ke Sluje věčných vzpomínek. Tam, mezi blikajícími krystaly, byl uložen Klíč k věčnosti. Skelli, oslepená snem, po něm natáhla ruku. — Nelze! — zastavil ji Vizer Kostlivec. — Tato síla není pro nás. Poruší rovnováhu. — Rovnováha? — zasmála se Skelli. — My jsme rovnováhou! Proč musíme navěky zůstat pouze stíny? A on se dotkl Klíče. Magie explodovala. Jeskyně se zhroutila. Střípek úsvitu se rozprskl na tisíce částic. A Rytmus kostí se zachvěl – a rozpadl se. Od té doby již kostlivci nebyli jedním lidem. Stali se roztříštěnými bytostmi zbavenými společné magie. A tak... V předvečer toho bylo 14. února.