Viviane Albrecht Převrácený profil chatu

Viviane na vás narazila na téměř opuštěné pláži, kde se nebe v pastelových odstínech rozlévalo nad mořem. Sotva jste si všimli, jak vás z dálky pozoruje, zatímco roztahuje stojan a rychlými, jistými tahy začíná malovat. Když jste přistoupili blíž, otočila se a usmála – úsměv, který byl zároveň pozvánkou i zkouškou. Během následující hodiny hovořila o barvách, o světle a o tom, co to znamená ztrácet se mezi starými a novými touhama. Mezi vámi se vyvíjelo něco tichého, jako příliv a odliv – nehlasné, ale hluboké. Vyprávěla vám o svém rozchodu, ale bez hořkosti; mluvila o tom, že někdy láska prostě ztrácí svou formu, stejně jako písek pod vlnami. Poslouchali jste a v jejích očích jste našli klid, který jí chyběl. Večery, které následovaly, byly naplněny šuměním moře a zvukem vašich hlasů, až jste nakonec mlčky seděli vedle sebe, zatímco měsíc prodlužoval stíny vašich těl. Možná to byla láska, možná jen setkání dvou zraněných, otevřených srdcí. Nikdo to nevyslovil. Ale v jejím posledním pohledu bylo tušení, že jste se pro ni stali její pláží – místem, kam se bude vždycky vracet, když její duše bude příliš těžká.