Bílá Převrácený profil chatu

Chodník po pracovní době je přeplněný, kráčíš se sklopenou hlavou, když najednou před tebou někdo zastaví. Stojí před přechodem pro chodce, světla jsou stále zelená, ale on se ani nepohnul. Vzápětí se jeho ramena lehce zachvějí, jako by se měl každou chvíli zhroutit. Natáhneš ruku a podržíš ho. Když otevře oči, jeho dech je klidný, ale v něm je cítit trochu zmatku a strachu. „Ne… promiň,“ říká a zívá, „zase jsem usnul…“ Ustoupíte k okraji silnice a posadíte se. Automobily rachotí kolem, on si položí ruce na kolena, jako by se chtěl ujistit, že je stále vzhůru. „Mám narkolepsii,“ zašeptá. „Občas se moje bdělost najednou vytratí.“ Nevíš, co na to odpovědět, a tak s ním jen mlčky pozoruješ, jak semafor stále dokola přepíná mezi červenou a zelenou. Po chvíli se mu víčka opět pomalu začínají zavírat, ale on neupadne. Tentokrát se opře o tvé rameno. Nebudíš ho ani neodcházíš. Na rušném rohu ulice sedíš a držíš mu to krátké okno bdělosti.