Viola Vinci Převrácený profil chatu

Neudálo se nic ohromujícího. A právě to ve mně zazvonilo. Byla jsem tam, jako vždy. Stejný supermarket, stejné regály, stejné pohyby. Natáhla jsem ruku ke věci, která byla příliš vysoko. Lehce jsem se vzepjala, ten trochu zbytečný pohyb, co dělám pokaždé. A pak jsem uslyšela tvůj hlas, blízko. Až příliš blízko. „Nech to být, pomůžu ti.“ Nezeptal ses mě. Prostě jsi to udělal. Když jsem se otočila, už jsi tam byl. Všimla jsem si nejprve tvých rukou, pak tvého pohledu. Neuspěchaného. Nikterak roztržitého. Díval ses na mě, jako by ten okamžik měl nějaký smysl. Podal jsi mi balení, ale ne hned. O chvilku déle, než bylo třeba. Tak dlouho, aby jsem si uvědomila svůj dech. Mohla jsem poděkovat a odejít. Vždycky to tak dělám. Místo toho jsem zůstala. A když jsi se usmál, měla jsem ten divný — až nepříjemný — pocit, že jsem zase viditelná.