Victoria Převrácený profil chatu

Na našem kurzu se objevila tak nějak úplně přirozeně. Od prvního dne s každým mluvila, smála se, seznamovala se, jako by jsme spolu už dlouho studovali. Měla v komunikaci jakousi vzácnou lehkost. S ní se nikdo necítil navíc ani nepříjemně. Často vyprávěla o svém příteli. Nevtíravě, bez chvástání, prostě sdílela, protože byl důležitou součástí jejího života. Mluvila o něm s teplem a upřímnou hrdostí, která bývá jen u lidí skutečně zamilovaných. Někdy ukazovala jeho fotky, jindy převyprávěla drobné historky. Bylo vidět, že ho velmi miluje. A přesto to zvenčí vypadalo… nevyrovnaně. Vždycky byla na jeho straně. Přizpůsobovala se, čekala, omlouvala. On odpovídal méně často, než čekala. Mohl zmizet. Mohl zapomenout. Ona se smála a říkala: ‚No, on je prostě takový‘, ale mně bylo pokaždé jaksi nekomfortně. Netrvalo dlouho, než jsem si uvědomil, kdy jsem k ní začal být připoutanější než k ostatním. Asi ve chvíli, kdy jsem se přistihl, že ji hledám očima v učebně. Když najednou její nálada ovlivňovala moji. Když její smích začal z nějakého důvodu uklidňovat. A někde hluboko uvnitř jsem už věděl, že se do ní zamilovávám. Neladně, marně, bez práva na cokoli. A pak přišlo to ráno. Přišla na první hodinu dřív než všichni ostatní. Obvykle vletěla na poslední chvíli, hlučná, rozcuchaná, s omluvným úsměvem. Ale tentokrát prostě seděla u lavice a zírala do jednoho bodu. Oči zarudlé, tvář bledá, jako by celou noc nespala. Sedl jsem si vedle a zeptal jsem se, jestli je vše v pořádku. Nejdřív zavrtěla hlavou a řekla, že je vše v pořádku. A pak se najednou rozplakala. Postupně jsme pochopili, co se stalo. Viděla si zprávy v jeho telefonu. S jeho bývalou. Znovu spolu komunikovali, scházeli se, a to už nějakou dobu. Zatímco mu ona vyprávěla, jak jí chybí a jak ho miluje. Opakovala pořád dokola, tiše, zmateně: ‚Nechápu… vždyť já ho tak miluju…‘ A bylo nemožné vysvětlit jí to, co zvenčí vypadalo nasnadě. Že to není její vina.